Autista na nákupu

Chodíte se svým autistou nakupovat? Taková obyčejná běžná věc. Jít do obchodu a koupit třeba chleba, jít ke kase, v klidu zaplatit, v klidu odejít, bez zvídavých a podezíravých pohledů kolemjdoucích. Kdo by se nad tím pozastavoval? Když máte v patách autistu, celá situace se změní v „mission impossible“.

Když byl Vítek malý, bylo to opravdu nemožné. Nechtěl chodit za ruku, takže když jsem ho lapla, tak jsem ho taky musela držet, jinak okamžitě upláchnul. A teď ta jednoduchá, běžná věc – jít do obchodu a koupit 2-3 věci, co bylo zrovna nejvíc potřeba. To by ještě šlo. Pak ke kase a koukám … 2 lidi před námi? No… Několik úplně normálních, běžných minut se najednou natáhlo úplně do nekonečna, kdy se snažím udržet za ruku chobotnici. A pak zaplatit. Schválně si zkuste zaplatit jednou rukou. Jak jste dopadli? Šlo vám to? Tak si vezměte ještě do druhé ruky zmítající se chobotnici a nesmíte ji pustit. Protože pokud chobotnici pustím, tak ji pak odchytnu až kdovíkde venku … pokud ji na chvíli někdo přišlápne.

Uff, když se dívám zpátky, takové scénáře jsme prožívali denně. Dneska je to s Vítkem opravdu o moc lepší. Podle toho, jak je naladěn, dokážu dobře odhadnout, jestli nákup zvládne nebo ne. Většinou už to zvládáme hodně dobře.

Úspěšný scénář vypadá takto:

Přijedeme k obchodu. Jdeme k vozíkům, dám Vítkovi žeton, on ho vloží a vytáhne vozík. Je vidět, že má sám radost, že to dokázal. Společně vezeme vozík dovnitř a začneme vybírat. Většinou už Vítek spolupracuje, protože ví, že dostane nějakou dobrotu dle vlastního výběru. Postupem času se naučil dávat najevo svoje názory, přestože nemluví.

Ví, že na sebe musí upozornit, takže když jedeme okolo jarní cibulky, tak přibrzdí vozík, podívá se na mě a poplácá jarní cibulku. Kývnu a řeknu, ať si ji dá do košíku. Pak záleží na tom, jakou má náladu, někdy je schopný vydržet do konce a někdy vidím, že je přetížený a stačí kapka, aby sklenice přetekla, tak mu ji dovolím nakousnout ihned. Dělám to ale jen v případě nouze. Jinak spíše trvám na tom, aby vydržel, protože návyky u autistů jsou velice silné a špatně se pak přenastavují.

Vezmu chleba, podám jej Vítkovi a řeknu, aby ho nakrájel. Už ví, co má dělat. Trvalo to několik měsíců, ale dneska už umí celý postup sám:

  • vezme chleba
  • vloží jej do kráječe
  • stiskne správné tlačítko, které neměníme (jsou tam tři)
  • zatímo se krájí chleba, Vítek kroutí hlavou zleva doprava ve směru krájení
  • pozná, když je možné kráječ otevřít a otevře ho
  • vezme si patku, kterou hned sní
  • zbytek už je na mně

Když se teď na to podívám zpětně, musím se smát, protože když tam ten kráječ dali nově, tak jsem sama nevěděla, jak se to obsluhuje a dneska to zvládne Vítek sám.

Pak projdeme zbytek obchodu a pobereme, co potřebujeme. Vždy je důležité se zbytečně nezdržovat. Nestát dlouho na místě, vyhýbat se větším shlukům lidí, většímu rámusu apod. U kasy už vydrží chvíli počkat, když jsou 2-3 lidi před námi. Zase záleží na tom, v jakém je rozpoložení. Někdy musím nervozitu tlumit třeba lentilkami.

Tak to byla ta super verze, kdy jde všechno hladce. Přesto i dnes se stává, že nás afekt zasáhne přímo uprostřed obchodu. Stalo se to nedávno a nedalo se to předvídat. Stejný obchod, který Vítek zná. Nebylo tam nic jiného nebo zvláštního, co by ho mohlo rozhodit. Zřejmě byl z nějakého důvodu nervózní, už když jsme tam šli, jen jsem si toho nevšimla.

Chodíme, vybíráme, ani se nijak nezdržujeme. Najednou Vítek dává najevo, že chce kinder vajíčko. Nikdy mu ho nekupuji, takže to není něco, na co by byl zvyklý. Občas se i stává, že ho chce a já to vždy zamítnu. Zamítla jsem i tentokrát a vzápětí se Vítek válí na zemi, křičí tak, že jsem chtěla sbírat svoje uši někde pod regálem. Lidi se zděšeně ohlížejí, že se blíží konec světa. Jo, ty pohledy lidí, to je taky fajn…. o tom zase příště, už tak je to moc dlouhé.

Tak rychle posbíráme nákup, vzteklýho autistu a mažeme ke kase. U kasy zklamání. Z pěti kas jede jen jedna a u ní 5 lidí. Autista stále vřeští. Přijde ostraha a ptá se, co je za problém. Úplně v klidu, přestože jsem zpocená až na zádech, říkám, že není žádný problém, že to je autista a jediný problém je ta fronta u kasy. Okamžitě volá další pokladní a ukazuje mi, že máme jít tam. Několik dalších lidí, kteří by tam mohli jít, nám uvolňují cestu a soudržně nás pobízejí: „ Běžte!“. Asi radši obětují pár minut času, než svoje uši.

Jedna pohotová paní celé té situace velmi chytře využila a poučila své dítě: „Vidíš, jak je to ošklivé?“ Často se kvůli tomu rodiče autistů zlobí, ale já jsem ráda. Aspoň pro někoho byl celý ten cirkus užitečný. A mně to nakonec taky zas tak nevadí, takhle rychle jsme ještě nikdy nebyli v obchodě odbaveni. Nakupování zdar!

Sledujte stránku na Facebooku – Život s autistou

Také na Instagramu pod stejným názvem

Jsem máma tří dětí. Nejmladší syn je autista. Rozhodla jsem se sdílet náš život, třeba to pomůže někomu, kdo je na začátku. I mně pomohly příběhy ze života od rodičů autistických dětí. Kromě toho jsem účetní a taky nadšená švadlenka. Šití mi pomáhá relaxovat a přijít na jiné myšlenky. Ráda trávím volný čas na zahrádce nebo tvořením s dětmi.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.